Z luk vodou sytých, z kterých pára vstává,
a z dlouhých lesů na obzorech spících,
z vod rozlitých a z kmenů v hloubkách tlících,
ó, věčné Slunce, tvoje stoupá sláva!
Tvá svatá záře, opojná a žhavá,
plá stejně klidně na praboha lících
a na oltářích v Madonn zřítelnicích
jak v kalužích, kde suchá hnije tráva.
Mně v sporech duše, kam svou píseň nésti,
zda v sídla bohů nebo v hloubky žalu,
tvé vzňaté líce jásavou jsou zvěstí.
Chci sluncem býti, s jehož svatých tváří
tak v mramor chrámů jako do močálů
vše v zlato měníc božské světlo září.