Má poesie jako mrtvá kráska
spí v hrobě velkém s purpurovým šatem,
jenž nádherný a hnědým protkán zlatem
pln stuchlých vůní setlívá a praská.
A v jejích prsech, jež jsou samá vráska
a těžky drahokamů majestátem,
se nechví srdce v rhytmu žitím vzňatém,
kde zpívalo by nadšení a láska.
Tak ukryl jsem ji v hrobky místa tmavá
a symbol kříže vtiskl v její dlaně;
čas půjde dál a hrob se propadává.
Však rudé růže vzrostou z jeho tůně,
zář nebes věčně bude padat na ně
a v písně mé jich nesmrtelná vůně.