Loď našich illusí nás v bájný východ nesla,
jak křídla labutí se toužně chvěla vesla
a v hudbě mandolin, jež písní lásky zněly,
jsme ve svých žhoucích snech kraj fantastický zřeli,
kde hrady modravé žen bílá těla kryjí
a smaragd pavích per, jenž skryt je do lilií.
Loď našich illusí bouř náhle chytla v spáry,
z tmy mračen hučících blesk sjížděl na stožáry
a moře zkalené, to šílilo a hřmělo
jak ženy hříšnice se svíjející tělo;
ztich’ jásot mandolin a s labutími vesly
jsme v hloubky bezedné a nekonečné klesli.
Loď našich illusí tlí pochována v moři,
jas rudých korálů a medus nad ní hoří,
je celá ukryta v spleť fantastických sítí
a nocí zamlklou jak chladný mramor svítí
sníh utonulých těl a měsíc hoří tiše
a hudba mandolin sem padá s mrtvé výše.