Lípy kvetou v alejích,
země jako ze sna dýchá,
v jasmínových závějích
červnová noc voní zticha.
Pro sny, jimiž život lákal,
teď bych plakal, plakal, plakal,
pro tvou duši, pro tvůj vděk,
pro vše, co jsem kdy ti řek‘,
pro tvůj první polibek.
Pro tu touhu po světle,
pro tu vášeň, z níž se viním,
pro ty lípy rozkvetlé,
které teď už kvetou jiným.
Pro svou touhu věčnou, věčnou,
pro tu lásku nekonečnou,
pro svou mladost nevěrnou,
pro tu krásu nezměrnou,
pro tvou duši nádhernou.
Pro minulost ztracenou,
kudy šli jsme sami, sami
v budoucnost svou vzdálenou
pod lipami, pod hvězdami.
Pro to mládí plné krásy,
pro srdce, v něž věřila jsi,
pro tvé slzy, pro tvůj vděk,
pro vše, co jsem kdy ti řek‘,
ale nejvíc pro dnešek!