Květ jasmínu z Tvé bílé ruky
plá na mém stole, voní tiše,
v mou věčnou touhu, v nesouzvuky
jak balsám dýše, měkce dýše.
Když usínal jsem, bouře byla
a táhla jezer nad zrcadly,
v mé duši touha smutně snila,
v mém srdci květy touhou vadly.
Však v noci přišla luna cudná,
tak panenská jak Tvoje žití,
ta zřela perly jezer u dna,
ta zřela rosu v srdcích kvítí.
A na jasmínu tiše tála,
jak stříbro plála v jeho kalich
a tála, plála, v okně stála
a shasínala v květech malých.
Tvá zbožná duše rozechvělá
v té záři květů zrodila se
a prosta těla touhou mřela
a modlila se v onom jase.