Ideálem starých pánů byla Zaza ze šantánu, v prvním aktě, tralala, byla pannou bezmála.
Před publikem roztomile svlékala se do košile, svlékla by se docela – to však v roli neměla.
Způsobem tím snadno věru udělala kariéru, ale v pátém aktě až měla vlastní ekypáž.
Měla pravé brilianty, hedvábí a tutti quanti – nedivte se, předrazí, že byl partér v extási.
Aby z toho bylo drama, stala se z ní ctnostná dáma, vzdala se všech neřestí – to je vždycky neštěstí!
Nemohlo to trvat déle, přišla o hlas, o ctitele – a pak v dobu kratinkou byla Zaza maminkou.
Marno plakat, marno toužit, musila jít Zaza sloužit, jak to bylo, kdož to ví: šla vám sloužit k Henčlovi.
Ze Zazy se Hanka stala, v dialektu nadávala, samu sebe bezděčně našla přitom konečně.
Henčl vám byl osel velký, nevěděl, že bez veselky v Paříži to chodí přec – vzal si Hanku, pitomec!
Publikum, jež v lóžích bylo, ovsem se tím urazilo, pocítilo velký hnus, že je Henčl sprostý kus.
Henčl, duše holubičí, oběsil se na svém biči, a ta Hanka rozmilá všechno po něm zdědila.
Rmoutit se ji nenapadlo, koupila si čisté prádlo, v batistové košili byla dámou za chvíli.
Před publikem roztomile svléká se zas do košile – škoda, že je nesmělá, svlékla by se docela!
Na odiv své vnady nese, zas už Zaza jmenuje se – z Národního, tralala, bude šantán bezmála.
Cookies on Poetry Cove