Plá v nebi bělavém jak otevřená rána
a mlhou šíří se a roste ve tvar větší,
zem jako hříšnice, jež před oltářem klečí,
se dívá strnule v ta mračna roztrhaná.
Zvěř prchá do lesů a člověk ve svou chýži
a chví se stromoví a chví se zeleň polí,
jak čelo hříšníka jen skalnatý sráz holý
ční zatvrzele výš a skráně neponíží.
V zem poslal ubohou bůh hořkou nudou jatý
jen krále, tyrany a mučitele, katy,
by Pravdu ubili a Krásu štvali po ní: –
a nyní pohnut jsa a vzpomínaje chvíle,
kdy stvořil mladou zem v té nevinnosti bílé,
tvář ukryl za mraky a rudé slzy roní.