Je škoda, Kráso, matko starých bohů,
že s nebe dolů tvoji záři strhli,
že v zpupné pýše povznáší svou nohu
ti na tvář jasnou podlý věk náš, zvrhlý.
Ty, děcko kdysi v boha dobrém klíně,
jsi vášnivou teď, zdivočelou ženou,
tvé oko hoří unyle a líně,
v tvou náruč davy zběsilců se ženou.
Tě, Afroditu vzniklou z věčna moře,
svou všední slinou drze pošpinili,
dav tebe urval modly svoje boře,
tys k jeho retům sklonila prs bílý.
My poslední, kdož hledali tě v nebi,
teď k tobě na zem musili jít zpátky,
a celý svět se potměšile šklebí
zře, kterak pláčem’ pro tvůj život sladký.
A v posled my, již chtěli nad oblohu,
též spiti klesnem’ na tvá ňadra bílá:
je škoda, Kráso, matko starých bohů,
že na ten svět jsi s nebe sestoupila!