Král Šmidra nemá vám pokoje
a dnem i nocí se chmouří,
vždyť i ten národ, tak oddaný,
teď časem, běda, se bouří!
Chce plést se do jeho rozkazů
a radám jeho se směje,
snad už se vzepře i desátkům –
ó Šmidro, zle je, ach, zle je!
Král Šmidra myslí si utrápen:
„Kam, vášni, kam lid můj stáhlas?
Vždyť myslit může si, co jen chce,
jen když to neřekne nahlas!
Ba, tak jsem národ svůj rozhýčkal
vždy se s ním víc a víc mazle,
že byť i myslil, nač myslím sám,
že bych mu neměl to za zlé!“
Ó králi Šmidro, nač myslíš ty,
lid prostý mysliti smí-liž?
A myslit dokonce hlasitě –
ó králi Šmidro, toť příliš!