Jsou v duši místa odlehlá a vlahá,
pták zpívá tam, kdy všechno mrtvo kolem,
rej vážek těká nad kvetoucím stvolem,
a modrem svítí v dálku Psyché nahá.
Jdu dlouhou poutí ke tvé duši, drahá,
jdu, jakbych kráčel po strnisku holém,
jsem sedrán cestou, svědomím a bolem...
Krok vázne mi a vejíti tam váhá.
Když vše jsem vzal ti, co kdy těšilo tě,
tam jistě chvíli sníváš o samotě
svůj nedosněný, hrdě dívčí sen.
Věř, nevejdu a půjdu dál svou poutí:
jsou hroby tam, k nimž nesmím pokleknouti –
a poslední je pro mne otevřen.