Teď rád bych zemřel: nad mým hrobem v dáli
by krásné oči jisté zaplakaly.
Já opouštěl bych s tichou vírou žití,
že šťastnějším již nelze nikdy býti.
Když tělo mé by v úzkou rakev kladli,
dvě žhavé slzy na skráň mou by padly.
A v čele mém by ještě hvězda vzplála,
kde mlčky křížem jste je požehnala.
A na mém hrobě měsíční jak světlo
by plno, plno bílých květin kvetlo.
To z mého srdce, které do závrati
i pod zemí vás bude milovati.
A pohled váš když v květy ty se snese,
mé mrtvé srdce ještě zachvěje se.