Karneval.

Než shasnou světla a než stichne vřava sem ještě číši, která pokoj dává: pojď, milá má, než pukne srdce mé, my ještě chvíli šťastni budeme!

Hřmí pustá vášeň, – hřebec bez otěží, mrak zapomnění na duši nám leží, a než nás spilé vzbudí jitra chlad, v ten divý tanec chci se ještě dát.

Ó viz, jak víří začazeným sálem, svět celý spil se dnešním karnevalem, svět nezná bolesť, jež bdí sténajíc a masku šaška tiskne v blbou líc.

Ty vidíš jenom maškar bujnou vřavu, jak v její tlupě zvedá hřích svou hlavu, však v koutě tam, jak tiskne k zemi níž se bledý přelud, jistě nevidíš.

To kostlivec je vychrtlý a děsný, jak noční můra přijde tobě ve sny, spleen života to, jenž tě zachvátí a strhne k nářkům v lásky závrati.

A roj těch maškar shodí kukli svoji, a roj těch maškar prchne v hrůzy boji, když uvidí, jak hnusný přelud ten též z každé tváře zeje rozškleben.

Pak shasnou světla a noc bude tmavá a v pusté touze pukne naše hlava, když uvidíme mlhu v zrcadle a po podlaze květy uvadlé.

Když jenom slzu ucítíme v oku, když strašná nuda usedne nám k boku a dívčí ret a dívčích ramen sníh nám bude zdrojem pekel velikých.

Ty na mé hrudi budeš zmírat v pláči, sen o dnech zašlých tobě nepostačí, ty zatoužíš jen bílé po smrti a kostlivec ten tebe zaškrtí. – – –

Teď ale jásej v maškar spilém davu, teď skloň k mým ňadrům šílící svou hlavu a v onom víru, kde se motá lež, buď šťastným bláznem, jak jsou jiní, též!

Pojď, moje milá, než nám pukne hlava, sem ještě číši, která pokoj dává, – a než se v horách ráno zrůmění, my tady umřem vášní šílení!