Jaro nám nastává, Pepinko...
Mužem to říci krátce:
s jarem nám nastává příjemná
Pepinkám gratulace.
Na jaře všechno se raduje,
noci se dlouhé krátí,
člověk jde vesele za město,
večer se teprv vrátí.
Na jaře větší jsou radosti,
jak by víc bylo zlatek,
na jaře, radost to největší,
Pepinek všech je svátek.
Josefské náměstí plní se,
každý, kdo není skoupý,
hezounké Pepince milerád
z perníku srdce koupí.
Z perníku srdce jsou přesladká,
přesladkou lásku značí,
ale ta láska k těm Pepinkám
přece je ještě sladší.
Nejsladší bude však okamžik
– kéž se jen často vrací! –
dá-li nám Pepinka hubičku
za naši gratulaci.
Pepinko, děvčátko rozmilé,
nic už se nezdráhejte,
přijde-Ii příjemný gratulant,
hubičku jemu dejte!
Přijde-li se srdcem z perníku
svázaným pestrou stuhou,
dejte mu k první té hubičce
hubičku ještě druhou.
Přidá-Ii k tomu i srdce své,
nesmíte se už chvěti:
přidáte ke dvěma hubičkám
hubičku ještě třetí.
Ale s tou třetí svou hubičkou
(nesmíte klopit zraky!)
musíte dáti mu, Pepinko,
sladké své srdce taky!
Svatého Josefa, Pepinko,
proto je vždycky z jara,
aby zas dosáhla platnosti
krásná ta pravda stará,
že se vždy po zimě na jaře
potichu, hezky v taji
hodným a způsobným mládencům
srdíčka rozdat mají.
Pepinko, máte-li ještě své,
pranic se nezdráhejte –
mládenci, který vás poprosí,
srdíčko svoje dejte!