Pták zpíval v lese, jenž se šeřil zvolna,
v nějž přízrak noci posupně se řítil
jak smrti zvěst či únava jak bolná –
a básník jeho poslední tón chytil.
V té době spleenu, běd a resignace
Ty’s ještě, Mistře, zaslech’ píseň jeho,
v snech Tvého ducha ozvala se sladce
tak plna tónů, jasu kouzelného.
A pocit divné nostalgie schvátil
Tvou celou duši, která září velká,
Ty’s v minulost, se v rhytmech snů svých vrátil,
kde zpívá slunce a kde zima nelká.
Tak viděl’s jaro v každém země ryse,
kdy skrývají se Nymfy za křoviska,
Pan usnuvší v Tvé písni probouzí se
a znovuzrozen vesel v syrinx píská.
V zem obrozenou Helios se dívá,
hněv Titánů chví v šerém Hádu přítmí
a Afrodité zářící a snivá
se nad stišené moře zvedá rhytmy.
To v očích Faunů chlipné vášně hasnou
a poklady své otvírají hory,
svou Poesii, Panthalis svou krásnou,
když vítěz vedeš v stíny sykomory.
Ó Mistře, had, jenž pod Tvou nohou syčí,
než slunce zajde, zhyne brzkou smrtí,
hněv efemerní, posměch trpasličí
Tvůj každý krok hned v jejich prachu zdrtí.
Jdeš vítězný, jdeš nad potopou vzteku,
jež pod Tvou nohou do mlhy se tříští,
syn Hellady a bratr středověku
a velký otec zářné doby příští.
V hrob setmělý den zpátky padá ke dni,
vsak nad Tebou se věčná Krása shýbá
a záři tu, jíž nevidí svět všední,
v Tvém velkém čele s němým díkem líbá.