Vše bylo jako v pohádce,
a na všem ležel hvězdný svit –
jen ruku vztáhnout, zasmát se
a slovo promluvit!
Víš, že jsi stál už na prahu
všech vidin a všech zázraků?
Jen odvahu, jen odvahu,
ty plachý tuláku!
Než letní noc se rozední,
tu odvahu jsi míti směl...
A tys to slovo poslední
zas hrdě zamlčel.
Je ráno, nocí sklamané,
a na všem slzí rosná tíž –
a pohádkou to zůstane
a nesplní se již!