Báj požehnaná do mé duše slétá,
již moje bába vyprávěla kdysi,
když oheň v krbu v zimních nocích šlehal
a po obloze mžely hvězdy snivé.
V most Karlův zazděn veliký meč silný
je od věků skryt dávných, pohádkových,
jak svaté vojsko v Blaníku on čeká,
až přijde doba vlasti nejhroznější.
Ten Václavův a Karlův slavný národ,
on v útrapách a válkách nezahyne,
v den poslední rek posvěcený vstane
a zazděného zmocní se pak meče.
A věrný lid můj půjde v bitvy za ním,
zášť nepřátel on kouzlem rozežene
a na mohylách starých českých králů
rek korunu si na svou hlavu vsadí.
Ó vlasti má, zda proroctví to dávné
jak zázrakem dnes není vyplněno?!
Když útrapy a rány přišly na tě,
sám mocný živel cestu k meči boří.
Jen hledej sílu v troskách těch a v rumu,
ta bude tobě mečem nejmocnějším
a povede tě jako odkaz otců
v boj za práva, jež zrazena se zdají.
Den velký vstane, slunečný, pln jasu,
on povede tě v otců kathedrály,
ty budeš velká, zářící a svatá,
v svou rodnou půdu vstoupíš nesmrtelná.
A popel králů zachvěje se v hrobech,
tvá stará sláva vstane z jejich stínu,
vždyť příroda teď sama tebe volá
v boj vítězný, jenž poslední snad bude.
Jen hledej sílu v troskách minulosti,
z vod svého hněvu zvedni dílo nové:
tak zázrakem v den, jenž byl nejhroznější,
se proroctví mé báby uskuteční!