Nuž aspoň „Sestro!“ řeknu vám,
ač srdce mé mne při tom bolí,
že vést vás žitím sám a sám
svět všední nikdy nedovolí.
Víc nesmím si snad ani přát,
než oné víry světlo klamné,
že ve svém žití kolikrát
si vzpomenete přece na mne.
Když v sladké lásky závrati
mi nedovolí život ani,
bych vaše rty moh’ zlíbati
a zázrak vašich bílých skrání:
to stiší aspoň srdce mé,
ač při tom slzy s očí kanou,
že ruce své si stiskneme
a zašeptáme „Na shledanou!“
Když nesmím říci: „Duše má,
jsou věčně mými tvé rty rudé!“ –
to přece vím, že oběma
nám tichá touha v srdcích zbude.
A bude svítit v život nám
a v bolestech mých bude se mnou,
jak rudé lampy smutný plam
se věčně chvěje hrobkou temnou.
A bude jak ten svadlý květ,
jenž v reliquiích mládí dříme,
jenž voní dlouhou řadou let
a nad nímž vždycky zaslzíme.