Hrob nesmí stajit, co jsme snili
zde nádherného v žití:
ó jistě nad ním anděl bílý
dál bude za nás sníti.
Co krásného, hrob nepochová –
a naše tiché štěstí,
to bude každým jarem znova
zas nad hroby nám kvésti.
Mé žhoucí duše rhytmy chudé
se změní do zázraku,
stín Umění tam státi bude,
zář boží ve svém zraku.
Zář vašich očí plna krásy
mu bude chvět se z oka –
a s vaším jménem v příští časy
se ponese má sloka.
Dvé milenců ji šeptat bude
svým rozechvělým hlasem,
až k hrobce našich srdcí chudé
snad v štěstí přijdou časem.
A Umění tam bude státi
jak bílý anděl v snění,
kde budem jednou v smrti spáti,
však nikdy v zapomnění.
A ve vzpomínkách nocí dlouhou
k nám chýlíc svoje skráně
těm milencům pak řekne s touhou:
„Ó modlete se za ně!“