Ó v zemi probuzené již do poupat to žene,
a v nebi pějí skřivani...
Má země střásá mráz i sněhu tíhu,
sní jako Mignon o oranžích v jihu
a o květinách na stráni.
Ó slunce probuzené svou záři nebem klene,
zří zemi toužit v ústraní...
Jak Taťana ta nadšená a měkká
své příští štěstí od miláčka čeká,
své bílé květy na stráni.
Nechť léto probuzené své něhy zapomene
a žárem zemi poraní:
jak Desdemona usne země jednou
a v žalu pro ni kouzla hájů zblednou
a všechny květy na stráni.