Pojď, moje písni, národ unavený
když skoro zmírá zoufalostí syt,
pojď k mohylám a v kathedrály stěny
se za tu drahou zemi pomodlit!
Čas není k písním, které sladce znějí:
změň v modlitby se nebo v chorály,
plač s vlastí svou a líbej rány její,
jež otevřeny v srdci zůstaly.
Vstaň veliká a hněvivá a vroucí,
vzplaň novou silou, žhavé srdce mé,
slyš choré srdce rodné země tlouci,
až na mohylách otců klekneme.
Ó moje písni, jen se modli, modli,
ó hřímej dál, mé srdce sklamané:
věk mohutnější, než je dnešní podlý,
snad z oněch ssutin k žití povstane.
Když sama země vzbouří tepny svoje
a zoufale rve svazky starých pout:
ta nešťastná a znavená vlasť moje
že neměla by k hněvu procitnout?!
Jdi zemí mou, jdi bolem požehnána
jak naděje a víry ozvěna:
vždyť musí přijít nejhroznější rána,
by vzchopila se duše znavená.
Žár nový dříme v popelu a v plísni,
až jednou šlehne v plamen nejvyšší:
a proto modli, modli se, má písni,
snad starý bůh tvé prosby vyslyší!