Růže, růže zrosené a svěží,
zda z vás, růže, která ucítí to,
až vás strhá rej ten bez otěží –
jak je mí vás, čerstvé růže, líto!
Ale nyní v kráse vrchovaté
na té skráni nad poklady dražší,
na těch drahých, bílých ňadrech pláte,
jejichž vůně je snad sestrou vaší.
Oč jste, růže, v smrti blaženější
než má píseň, kterou smuten zpívám,
vůně ňader skon váš ukonejší –
moje srdce přece závidí vám!