[II.]

Noc přišla po dni, který shasl kalný, hřmí Vltava a divoce se houpá, jak přízrak žalný v kraj zoufalý a dálný

svým proudem kypícím a zdivočelým stoupá. V sny klidné dneska neklesla má Praha, jen v polosnění jako chorá dýše a vlny rostou, rostou, rostou stále.

Ó řeko svatá, tepno země drahá, jež jindy v slunci dřímáš tiše, co vzbudilo tě k bouři nenadále? Má země trpí, trpí od staletí

a rány snáší tupá již a němá – zda náhle její hněv to jako pomsta letí, jež konce nemá, nemá?! Když celý národ složil slabé ruce,

snad země sama divoce a prudce žil plodný tok v hněv bouří dravý, rve palouků květ smavý, ran obvazky rve, jakby v smutku celá

než tupě trpěti, radš vykrvácet chtěla. Však dosud v srdcích odkaz otců máme a v chrámech dříme posvátný prach jejich, ta velká víra nepřátel hněv zláme,

ta neutone zhouby ve peřejích. Den nový vstane, přijde vesna mladá – ó moje Praho, zdřimni k ránu tiše: než zničí naši vlasť zlosť nepřátel a zrada,

to starý Karlův most v proud sesuje se spíše! Já ještě nedosnil tu báji víry plnou, když výkřik tisíců mne náhle vzbudil ze sna a letě v dálku každé srdce ranil.

On zvlnil duše divokou svou vlnou, stisk’ jejich dech a modlit se jim bránil, byl strašlivý jak v horách, bouře děsná. A v tříšti vln, jež k obloze až létly,

a v prachu balvanů, jež náhle řítily se, den vstával smutně světlý, zřel zoufalosť jen v každém tváře ryse. A v trosky mocných dřev, jež pluly od Šumavy,

on padat staleté zřel mostu balvany, mrak ležel Hradčanům kol smutné jejich hlavy a pod ním příval hřímal dravý jak krev, když obvazky jsou s rány strhány.

Ó otče Karle, vzbuď se v kathedrále, vstaň, Vyšehrade, s písní Lumíra: mně náhle je, že v zoufalství a žale tvůj velký národ raněn umírá.

Ó vstaňte básníci a vstaňte bojovníci, vy s mečem v pravici a s laurem na skráních: jak Šel by národ můj již souzen ke hranici, mne divá zoufalosť rve v duše ústraních.

Či raděj spěte dále ve své slávě – líp je to navždy, navždy mrtev spát, než slyšet lid svůj náhle plakat žhavě, zřít vlasti bol a velký její pád.

V hrob klesá předčasný, co naší vírou bylo, a poutem staletým čím přilnuli jsme k vlasti; co tíží balvanu se do pohádek slilo, v sny praotců a v slavných králů dílo,

to zříme pojednou se klásti do propasti. A v dálných krajinách, kde zní jen řeč má rodná, zvěsť ona sedlákům se vryje duší do dna, strach bledý vstane v kroku jejím,

děd zavře kroniku a hořce plakat bude a z dlaně mozolné a unavené, chudé cep k zemi zpustlé vypadne jim.