Když vešla jste tak usmívavě
v ten zářící a lesklý sál,
mne zabolelo srdce žhavě,
proč tolik jsem vás miloval!
Hle, co vás tady čeká touhy,
co mladé lásky, záře, hvězd
a já chtěl v celý život dlouhý
sám sobecky vás věčně vést’!
Ó kolik přísah uslyšíte
v tom reji a v té závrati –
a já chtěl sám v své touze spité
rty vaše jednou líbati!
Květ na ňadrech vám svadne bílý
a spadne k zemi za chvíli –
my spolu nikdy netančili,
my nikdy šťastni nebyli.
Já nechci vědět, kdo to bude,
jenž k prsoum svým vás přivine:
skvost najde on své duše chudé –
však srdce mé vy nikdy ne!
A je-li tento jásot spilý
též naším příštím osudem:
my spolu nikdy netančili –
my nikdy šťastni nebudem!