[I.]

Zpěv šťastných básníků té vítal, řeko svatá, když v klidu poledne jsi v slunci spala tiše, tvůj symbol v hudby tón i v kamenné sny dláta a v barvy malířů své posvěcení dýše.

A v starých pohádkách ty hřímáš stříbropěnná, chvíš tělem země mé jak věčná tepna žití, kde žitné lány sní a starý hvozd kde stená, tvé proudy posvátné se klidným tokem řítí.

Hle, dumá Vyšehrad, on dumá od staletí, kdy stála Libuše tam v prorockých snů tíži, a smutek jeho skal tvé snivé proudy světí, svou mrtvou nádherou se ve tvém toku zhlíží.

A dále, zanícen když zahledím se jinam, zřím Hradčan nádheru v jich majestátní kráse, to ruce bezděky vždy do modliteb spínám a v oku vzníceném mně slza zachvívá se.

Jak často stáli jsme, svou mladou láskou šťastni, tam nad tvou hladinou a zřeli zamyšleni vstříc k velké Karlově té nesmrtelné básni, jíž v klenbách kamenných se klidný tok tvůj pění.

Tam skryto do hrobky spí v šeru kathedrály to srdce Karlovo, to velké srdce svaté, tam nosil národ můj své útrapy a žaly, tam jásal v chorálech a plakal tolikráte.

A v krajích dalekých, kde zní jen řeč má rodná, kde z potu českých čel klas v žitných lánech bují, je srdcím sedláků zvěsť o něm skryta do dna a v zimních večerech ji dětem vypravují.

Když v šero chalupy se velký měsíc vkrádá, děd dětem u krbu vždy vypravuje tiše: „Než zničí naši vlasť zlosť nepřátel a zrada, to starý Karlův most v proud sesuje se spíše!“

A malý selský hoch ten zvěstí pohnut k vzlyku své oči otvírá a naslouchá těm bájím, jež večer při louči jsa skloněn nad kroniku svým hlasem třepoucím děd starý předčítá jim.

A když již bledne noc a po nebi se šeří, ten sedlák zvedne se a vyjde na zápraží, zří směrem ke Praze a ve svou práci věří a silný vírou svou klas do stodoly sváží.

Zpěv šťastných básníků tě, svatá řeko, vítá, sny vlasti nešťastné on do své sloky hledá: „Ať zuří nepřítel či osudu hra lítá, tvůj odkaz, Karle náš, nám zahynouti nedá!“