Tvé housle v koutě tmavém leží pohozeny,
jich struny prasklé, němé tupý jímá sen,
svět starou píseň svou si zpívá beze změny
a všechny struny žití zvučí naladěny,
ty tvoje puklé housle mlčí stále jen,
jich struny prasklé, němé tupý jímá sen
a provždy v koutě tmavém leží pohozeny.
Tvé tělo shnilé v úzkém hrobě pevně dřímá,
je hustě kryto prachem drobným, černavým,
Smrť zaškrtila tebe rukama už svýma
a nad tvou hrobkou s létem přešla chladná zima,
tvé nejkrásnější snění v bledý zniklo dým,
je hustě kryto prachem drobným, černavým,
a provždy shnilé v úzkém hrobě pevně dřímá.
Tvé duše symfoniím praskly všecky struny,
Smrť pěstí suchou snů tvých rozbořila trůn,
jak tvoje housle, mlčí v hrobě duch tvůj junný,
hrot zapomnění v čelo ryje mu své runy
a v hymnách tvého srdce, v hudbě jeho strun
Smrť pěstí suchou snů tvých rozbořila trůn,
tvé duše symfoniím praskly všechny struny.