Je nebe jeden jas, v němž za obzor se kácí
sbor mraků ohnivých v své roztříštěné kráse,
z nich rozžhavenou zdí být každý v nebi zdá se,
kde slunce zmírajíc v své slávě vykrvácí.
To slunce velebné a velké k nepoznání
teď padá do lesů, kde krví v stromech hoří,
a mraky za ním v klín se nekonečna boří,
až ve tmě zniknou pak, jak v čela lehla strání.
Tu lesy umlknou, kraj ve tmě mizí kolem,
jak slunce zapadne, ten obr pohádkový,
a velkým nad hrobem žár vrhne ve své hrady.
Pojď, smutná duše má, ty otrávená bolem,
znič žárem hněvu vše, co zbudovala’s tady,
a vejdi vítězně v svět temných hrobů nový!