Vše, čím se tobě zjeví, toť odlesk světa jen,
let oblaků, rej vážek, jenž těká nekliden –
leč v hlubinách, až dole, kde nic se nemění,
všem zrakům nepřístupno dlí svaté mlčení.
Květ, jenž pad’ na hladinu, tam dolů nepadne,
i kámen může stěží v to ticho záhadné,
tak daleko je na dno, a taká je tam tiš,
že sotva jednou v žití sám vše to pocítíš.
A přec tam na dně leží, ať žil jsi cokoli,
snů ztroskotané lodi a dívčí mrtvoly
a bolestí tvých břímě a šípy ze tvých ran –
a nejhlouběj v té hloubce sám ležíš pochován.