Mlhy táhly nad vodami
lehce, tiše, vážné, zdlouha,
jako táhnou snové známí
tam, kde tma je čirá, pouhá
a my jsme tu sami, sami,
a po snech těch bolná touha.
Na tu širou vodní pláni
pohlížel jsem s příkré skály,
jak se nad ní mlhy sklání
a jak dál se tiše valí,
a v tom smutném zadumání
podivné mne boly jaly.
A ty stmělou duší táhly
jako nad hlubinou pára,
v srdce moje chladem sáhly,
prchala má víra stará
a já cítil obrat náhlý,
kterak myslí mojí hárá.
Pochybnost mou létla hlavou,
zda-li přece možno je to
uzřít slunce záři smavou
tam, kde není více léto,
zda-li vrátím radost pravou
tomu, co je navždy kleto.
Já jsem poznal ono chvění,
které duší lidstva letí,
když v ní odpovědi není
na tu víru po staletí,
když v ní pochyby jen pění.
chce-li pravdu uviděti.
Já se ptal, zda není lépe
vrhnout se v tu propasť dolů,
zapomenout víry slepé,
odhodit ty zbytky bolů,
zniknout všemu, co nás tepe,
radosti i vášni spolu;
věčnosť s časem vyrovnati,
poznat ten taj velkolepý,
mír, v němž světa hluk se ztratí,
zmizet jako písek v stepi,
jako v mlhách paprsk zlatý,
v proudech věků člověk slepý.
A tak zřel jsem na jezero,
když již poslední pták zpíval,
v lesů klín se kladlo šero,
nebem letěl mraků příval –
a já v duši pochyb stero
v mrtvou vodní pláň se díval.