Jsi krásná jako palma na oase
a nad víno je sladká láska tvoje.
tvé roucho vůní nardy zachvívá se,
v němž prsů dvé jak hroznů ukryto je.
A oči tvoje, – v Ezebon dvě tůně,
kam stáda snů mých chodívají píti,
z tvých chřípí stoupá sladkých jablek vůně,
jež zrnatá se v žáru slunce nítí.
A krásné jsou tvé nohy ve střevících,
když jako sloupy z mramoru se klenou,
plá květů záhon na tvých hladkých lících,
rty roní vonnou myrrhu roztavenou.
Jsi lilie, jež při dolinách vzkvétá,
já milostí ti zmdlévám u tvých nohou,
ty Sáronská má růže v žáru léta,
již královny dost sotva chválit mohou.
Rci, holubice, kde svá paseš stáda,
kam v dolinu se kroky tvoje níží?
Je plna květů tvoje hlava mladá
a kadeře ti perly noci tíží.
Mé srdce v touze rady sobě neví
a milostí mře v lásce zmírající: –
ó vstříc jí spějte, Sionské vy děvy,
mou přítelkyni veďte na vinici!