Světlým nebem březnovým
oblaka se chvějí,
březovím a lískovím
mízy mohutnějí,
pod zemí, hluboko pod zemí,
smířeni s bolestmi, s vášněmi,
mrtví práchnivějí.
Tuším porod země své,
nesmrtelné země,
která v kráse mladistvé
ožívajíc němě,
každým dnem zbuzeným víc a víc
do svého klína mě volajíc,
s věčnem sbližuje mě.
Po proměnách mnohých let
hřbitov zřel jsem v pláni,
praděd, bába má, můj děd
jsou tam pochováni,
zapadlých sedláků zdravý rod...
Spěchaje životem o překot,
stanul jsem tu maní.
Kolkolem ta dálava
na prostranství holém,
dědů pole černavá,
rozprostřená kolem,
kterak jsem krajinu míjel v chvat,
zdála se obilím zarůstat,
nesmrtelným polem.
Teplo dne i věčna chlad
vanuly mi skrání,
jakbych v údol Josafat
vkročil z nenadání.
Věčná je země v svém zázraku,
praděde, neznámý sedláku,
sejdem se tu na ní!