Až jednou zemru, pohřběte mě
kdes v hlubokém a smutném lese,
tam nedotknuta voní země
a v hlubinách se touhou třese.
Mé srdce v mukách jásající,
jež nesmrtelnou láskou plálo,
to spalte v popel na hranici,
by v úzké rakvi nestlívalo.
A se zemí, z níž rostou růže
a konvalinky, chrysanthemy,
prach srdce mého slučte úže,
ať v nových jarech rozkvete mi.
Když vesna hřála, duše plály,
ty vonné květy ve svém mládí
jsme oba tolik milovali
a v květech těch se měli rádi.
Ať srdce mé tím květem bílým,
až Ona přijde k mému rovu,
Jí řekne, že i v hrobě šílím –
a ve dlani Jí svadne znovu!