Fadessa.

Ó odpusť, mamičko, můj vtip je neurvalý, jak rána zjitřená mne cosi v duši pálí, je smutno srdce mé a zlomena má síla – ó já bych plakal dnes, že’s mne tu porodila!

Jak v hloubku padal bych, když k domovu zpátky, kde leká tma a tma, a neplá paprsk sladký, jak sněhem špinavým bych vláčel svoje nohy, když navracím se k vám, svým vzletem přeubohý...

A nežli dojdu k vám – ó moji předrazí, ta šedá fadessa mé srdce umrazí! Tak jsem tu týden už –-a ani jeden nápad... Ó země Faiaků, kam pojednou jsem zapad’!

Vtip, jejž jsem před rokem zde maně propověděl, je stále ještě živ, už dvapadesát neděl – vy jistě čekáte, že přinesl jsem jiný! Ó vím, až zeptám se vás dneska na noviny,

já neuslyším víc než tyhle památnosti: že naše pastuška dva nové lumpy hostí, pan farář v kasino už nejde na bulku, a Pepa správcovic má novou karkulku.

Ó když si pomyslím, jak tupě žijete tu, vy ctnostní občané, tak bez bouří i vzletu, jak celý život svůj tu prodřímáte chabě a dbáte toho jen, co povídal pan hrabě:

já chtěl bych bořiti v ráz všechno s Karlem Moorem, já chtěl bych celou zem i nebe spálit vzdorem – či znaven jako on svůj život proklít krátký, a chtít jen navrátit se zase v lůno matky,

a být pak podruhem a vláčet okovy – ó moji rodáci, ó zrovna jako vy! Můj vtip mne opouští a moje plány blednou... Já kdybych vtipným byl, jak býval jsem, zas jednou,

vtip ještě jediný bych provedl vám, páni! Ten tulák, písničkář, jejž nechcete znát ani, by domů vrátil se a koupil kousek pole, v svém domku předměstském by dřel se na stodole,

a z vašich ctnostných dcer (jak umějí, ach, vařit!) by za choť jednu vzal a začal hospodařit, a začal pomlouvat – líp, nežli vy, ó líp ! – ó bože veliký, to byl by přece vtip!

A víte, pánové, tak zhola nepůjde to! Až zima pomine a nastane zas léto, já dluhy zaplatím a seberu své krámy, dám s bohem životu – a zemru mezi vámi!

Ne klidně jako vy: chci zříti rodné lesy, tam u nás na horách až zastřelím se kdesi, až v jejich nádheru já navždy zmizím podlý, kde hřímá příroda i potichu se modlí,

kde hoří západy, než večer pomine, kde všechno krásné jest – a věru, jen vy ne! A hrozným postrachem svým rodákům se stanu... Pan farář s kaplanem kdys v polích půjde k ránu

a řekne zkroušeně: „On neměl víry v boha a proto skončil tak – ta matka přeubohá!“ Pan kaplan zahledí se v dálku nepohnutě a dá mu za pravdu a pak si šňupne chutě...

Ó zbožní pánové, váš výrok mnoho váží, já ani krejcaru vám na mši neodkáži – mně stačí vzpomínka té duše vzdálené, jež jistě v modlitbách si na mne vzpomene!

Má zlatá mladosti, v svém bohorovném hříchu tvá posa tragická jak po letech je k smíchu! Tvé kletby hněvivé, tvé potrhané struny, tvá svatá nenávist, tvé blesky z kalafuny –

dnes vše to vypadá jak staromodní časy... A přec, má mladosti, co bývalo v tom krásy! Těm kletým kramářům, když ubývalo síly, svůj titul královský jsme rádi zastavili –

a teprv po letech z nás každý chtěl by rád zas třeba o hladu své říši kralovat!