Byl’s jednou z hvězd, jež jitro provázejí,
když probouzí se k životu a jasu,
byl’s poutníkem své doby ve šlépěji,
jež za pravdou šla, hledající krásu.
Byl’s vlnou v proudu, který znikne stěží,
byť steré hráze v cestě rvaly ho,
a kamenem byl’s, v základech jenž leží
a nese tíži chrámu příštího.
Hvězd úsměv zastře slunce září plnou –
a na svém nebi krouží hvězdy přece,
ta vlna splyne záhy s mnohou vlnou –
leč neviděna proudí dále v řece.
A základů, jež ukryli jste v zemi,
těch nedotknou se denní bouř a trud:
ten každý kámen, ve své tíži němý;
chrám zvedá k výši, silen, nepohnut.
Buď požehnán, ty tichý pracovníku!
Z tvých základů výš pne se nové dílo,
psal’s ryzí slova doby do pomníku,
a písmo tvoje hluboko se vrylo.
Den plnou září svítí v českou hrudu,
kde sémě tvoje teplem rozkvítá –
v tu zkypřenou a plodnou naši půdu
je tvoje stopa pevně zaryta.