Opustit, kohos rád měl dřív
a jenom sebe znát,
takový bývals jaktěživ –
teď’s horší tisíckrát!
Teď otročíš, kdes útočil,
a v zlostném návalu
zbraň kalenou jsi namočil
do vlastních výkalů.
K jakému jsi to dospěl dnu,
muži a básníku!
Kdykoli tě teď zahlédnu,
bývá mi do vzlyku
a v mysli se mi vyvolá
představa strašlivá,
žes nepohřbená mrtvola,
že hniješ za živa.