Tvůj bratr stlel zde ve tmách mohyly –
mdlý poutníku, zde postůj na chvíli!
Prach jeho dál zas víří ve světle,
sní v kamenu, plá v růži rozkvetlé.
Viz modré nebe, poslyš lesů kvil –
v tu nesměrnost se zase navrátil.
A přece plač a k rovu skloň se níž:
on žije dál – však neví o tom již.
Plač, poutníku! I v růži rozvité
on žije dál – a nezří krásy té!
Ať pod mrakem či v záři hvězd,
ať za jara či v jeseň chudou,
květ bude přece dále kvést
a květy stále vonět budou.
Ať v bolestech či šťasten snad,
ať vášeň jej či mdloba schvátí,
přec bude člověk v světě rád
a smrti bude vzdorovati.
A kdybys jeden zlomil květ,
sto jiných bude kvésti zase,
a budou v slunce pohlížet
a voněti v své něžné kráse.
A my, byť vzdáni náhodě,
přec ve svém žití najdem chvíli,
kdy budem vděčni přírodě,
že jsme se vůbec narodili.