[Epilog.]

Tu knihu s jarem, květy, vlaštovkami a s celým štěstím, které v duši mám jak teplo slunce spící nad nivami, vám, sestro moje, vděčně posýlám.

Jak pozdrav mládí, nadšeného krásou, jež na zemi již ráj nám odmyká, kde s Poesií, ženou prostovlasou, jste probudila ve mně básníka.

Ó moje srdce bije zase prudce a nekrvácí z hlubokých již ran, jak k Madonně k vám zvedám svoje ruce, štkám v modlitbách a jásám odhodlán.

Já věřím v dobro, v posvátnost a krásu a v srdci vašem jistě najdu ji. té lásky mé se netkne mlha času, neb víc než život svůj vás miluji.

Vás celý svět by musil milovati a vaši bytost vzývat hymnami, tou bytostí se spíti do závrati a zemřít touhou jednou za vámi.

Mně proto dala matka Krása žití, bych ve své sloky vaši slávu skryl, jas vašich snů, jenž v temno věků svítí, bych v jásajících písních vyslovil.

Ta velká Krása pravou je nám matkou a s duší vaší spjala srdce mé, my její láskou posvátnou a sladkou se poznali a věčně žijeme.

Nás nedotkne se únava a zima, žár Umění ty mraky zaplaší, v chrám duše mé, jež do chorálů hřímá, jak božka jdete, duše nejdražší.

Zřím příští věky: moji rakev chudou a srdce mého popel černavý ti proto jednou v touze hledat budou, že v srdci tom jste, sestro, žila vy.

A v každé sloce, která zůstane tu jak teplo slunce v únavu a chlad, skvost krve své já zanechávám světu, v níž vaše jméno bude věčně plát!