Jak anděl obrovský Jsi, Poesie, stála
Své ruce spínajíc kdys mojí nad kolébkou,
já tušil duši Tvou, jež hvězdami se smála,
a ve svých kadeřích jsem cítil dlaň Tvou hebkou.
V snech duše horoucích, když mřeme bez pomoci
a parnem života když na rozcestích hynem,
jdeš jako vidina, jež chví se letní nocí,
a ve stech výkřicích já musím za Tvým kynem.
Vím, hrob je úděl náš: ó, nesmrtelná Paní,
až přijde bílá Smrť, jež život z žil nám střebe,
ó, vezmi lidskou tvář, ať myslím v umírání,
že onu Ženu zřím, v níž pochopil jsem Tebe!