Ó bože nesmírný, ty za pradávných časů
jsi stvořil duši mou, když stanul’s nad vodami,
z hvězd, které étherem se nesly kaskadami,
z tmy nocí hlubokých a z liliových jasů.
Jak orel královský, se ona chvěla v žasu,
kde v koutech vesmíru hvězd mžely smutné plamy,
v snech její hořících žen přelud bral se známý
i zřela nesměrnost a žhavých nebes krásu.
V hrob těla pochován a znaven parným žitím
Přec, básník nadšený, plám tvojí nesměrností,
ó bože veliký, a nesmrtelnost cítím.
Jak tehdy v pravěku, tak věčně do závrati
má duše hoří dál a nad prachem mých kostí
žár její horoucí v svět celý bude pláti.