Ó je to marno, zapomenout chtíti
a ze zimy zpět nezatoužit k jaru,
zrak ve slzách, chtít touhu tlumit v žáru
a ducha stavit, když se v bezdno řítí.
Co ještě máš? Pláč snů, jež zůstaly ti
nad vším, co v oběť musilo jít zmaru,
snad vzpomínek jed srdce ve poháru
a nudné, marné, promrhané žití.
Já znám tu kletbu: dusným, všedním prachem
svých vzletů křídla vléci polámaná,
jež nesmějí vzplát jitřní zoře nachem.
Já znám ten hřích: květ, jaro ztratit, nebe,
nevěřit v příští, v nový úsměv rána –
a nejhorší hřích: nevěřit ni v sebe!