V písku starých alejí
měkčeji a měkčeji
zlaté listí nastláno je;
potichounku, po špičkách,
až je z toho ticha strach,
chodí tudy štěstí moje.
Stůj a zataj teplý dech,
aspoň chvilku bloudit nech
Štěstí moje zbytkem léta –
za chvilku v ty aleje
večer chladem zavěje,
a pak veta, po všem veta...