Tiše, jako hvězdy jdou,
blížila ses v duši mou;
jako příští zoře ranní,
jako sladké pousmání
tušil jsem tě temnotou.
Už jsi byla blízko tak,
a já bál se zvednout zrak,
že bys polekána sama
mohla zniknout do neznáma,
do modra a do oblak.
A tys vešla! Zda se dní,
či to noc a věčnost s ní?
Ty jsi vešla! Zdrávas, spáso,
zdrávas, poslední má kráso,
sladká hvězdo večerní!