Možno-li ještě se vrátit,
když slunce zapadá,
život když počal se krátit,
a rudne zahrada –
se vším, co v zpožděné době
mně ještě možno dát,
k tobě chci přijít, jen k tobě,
a tebe míti rád!
Málo už, málo je toho,
i písněmi jsem zchud’,
do srdce zklamání mnoho
mi vešlo odjinud;
chceš-li však přece je míti
a srdcem zahřát svým,
s lučin svých podzimní kvítí
ti teskně nabízím.
Svítivou duší svou jarní
je k sobě pozvedni,
aby přec nebyli marní
ti dnové poslední!