Tak blízko jsi a nemáš ani zdání,
co duše moje musí unésti...
Ne úsměvy, ne slzy, pohrdání –
jen mlčení měj pro mé bolesti!
My nedovedem mluvit jejich řečí,
vlož ruku svou mi mlčky na čelo –
má bolest byla stokrát, stokrát větší,
byť stokráte to tebe bolelo.
Jsme na pobřežích věčnosti a smutku,
a veliké je ticho nad námi,
jdem pospolu a neznáme se vskutku –
já krví splácel, co ty slzami.