Tak vrátil jsem se domů sám,
noc smutná je a nepohnutá,
mně teskno je, jak vzpomínám
a na stole plá lampa žlutá.
Den minul v mlhách zmíraje
a zmlkla hudba, shasla světla,
má celá duše smutná je
jak legenda, již dnes jste četla.
Ó to byl smích a jas a ples,
zrak davů vznícen na vás zíral –
vy nevíte to, kterak dnes
jsem rozrušen až k pláči zmíral.
V té slávě, kterou hlaholit
vy slyšíte a výš se nésti,
čím píseň má vám může být,
čím srdce mé a moje štěstí?!
Já měl bych mlčky v dálku jít,
dál nevěřit své lásce klamné,
já měl bych zcela šťasten být,
když pohlédnete jenom na mne.
Já měl bych věčně žehnat vám
a při tom třeba zmírat bolem – –
Mé srdce, spi, to anděl sám
šel v modlitbách svých tiše kolem!
O buďte šťastna v slávě té
a nemyslete na mé štěstí
a nevěřte, že můžete
můj marný život k nebi vznésti.
Den minul v mlhách zmíraje
a zmlkla hudba, shasla světla –
ó budoucnost má smutná je
jak legenda, již dnes jste četla.
Že proklet jsem?! Ó já to vím,
ó já to vím, mé sny jsou klamné:
víc do cesty vám nevkročím –
ó zapomeňte, duše, na mne!
To naše jaro bylo sen,
dech podzimu rve v parku jilmy –
ó modlete se k bohu jen,
by pro mou lásku odpustil mi!