Byl vlahý vzduch a nebe čisté
jak dívčí úsměv nevinný,
když za jásotu vyjely jste,
ó děti, ze své dědiny.
Lán polí planul zlatým klasem,
a přes něj svěží vítr táh’,
luk čerstvá vůně vanula sem
a šířila se po cestách.
Stál v polích sekáč, vzbuzen jitrem
a šťasten kouzlem pohody,
jak melodie jeho nitrem
se chvěla touha svobody.
Až na mez pole svého vyšel
a do daleka nadšen zřel,
když vaše útlé hlasy slyšel
a vaše vozy uviděl.
Ó děti, děti! S dětským plesem
a s něhou v dětské duši té
k nám do Prahy dnes jedete sem
a ve své štěstí věříte.
Vás život ještě neporanil
a neunavil docela,
vás ještě otec v právech bránil,
a matka za vás trpěla.
Kéž ze všeho, co zříte tady,
vám zbude aspoň láska ta,
ten vřelý jásot, věčně mladý,
a mozolná pěst zaťatá!
Tou rozbijete pouta všecka
a zmohutníte na muže,
hněv ani síla pokrytecká
vás nikdy, nikdy nezmůže.
Dnes bude večer teplý, vonný
jak pohádková šťastná zvěst,
lkát ke klekání budou zvony,
a nebe bude plno hvězd.
A v chalupách tam u vás venku
louč u krbu se rozsvítí,
a vaše báby ve přístěnku
se budou za vás modliti.
Ó povězte jim, že jste zřely
tu drahou Prahu Karlovu,
kde z vlastní vůle národ celý
svou silou žije poznovu,
a každým jitrem nechť se vrací
vám víra v duše dětinné,
že národ, jenž vás chránil prací,
už nikdy, nikdy nezhyne!