Když se srdci připozdívá,
bez výčitek, beze vzlyku
nehmotná jen krása zbývá
nesplněných okamžiků.
Kdybych byl i plně vyžil
vášnivé ty jejich sliby,
po všem stesku, jenž mě ztížil,
nádhernější nebyly by.
Harmonickou dálek vlnou
se smyslem se věčna pojí,
svoji krásu žijí plnou
na samotách duše mojí.
V posled samy zbudou vskutku
pravdou svojí neproměnnou,
nad propastmi všech mých smutků
hvězdnatým se nebem sklenou.