Jak jsi pyšno, čuně, že jsi čuně posud!
Pyšno na své mládí, hladké jako hádek
ocásek svůj útlý kroutíš v otázku.
Víš jen o svém chlívku, neznáš příští osud –
inu, holobrádek
od hlavy až k ocásku!
Domýšlivě měníš dvoreček svůj na sad,
nenávidíš tlustých, kompromisních prasat,
prasnice se štítíš, jež tě měla v lůně,
ó ty čuně!
Takovéhle čuně viděli jsme stokrát,
jak se uplatňuje, do všech koutů vráží
a jak ocásek svůj vzhůru otáčí...
Ale ty si myslíš, ty žes aristokrat,
že tě neusmaží,
že jsi čuně jinačí!
Nelekáš se biče, nelekáš se rány,
skutečné jsi čuně bez bázně a hany,
pohrdáním prasat rypáček tvůj stůně,
ó ty čuně!
Neznáš kompromisů, nejsi podivínské,
zakládáš si čuňat neodvislých školu,
protekci ty nechceš, ani pomeje.
Všechno, co je staré, všechno je ti svinské,
a kdo věší dolů
ocásek svůj, prase je!
Čuně budoucnosti, oko mé se pase
na tvé dekadentní, nepoplatné kráse!
Na pekáči nikdy nepoznám tvé vůně,
ó ty čuně!
Počkej, Čuně!
Z tebe také bude prase!