Co bude potom – nač se ptát?!
Já do své duše nebe skryl
a ve svou píseň láskou jat
jsem paprsk krásy zachytil.
Já v žití třeba chvíli snad
byl šťasten vaším pohledem:
tak zbožný poutník zmírá rád,
když zaslíbenou viděl zem.
A květ, jenž z rána počal kvést
pln divné krásy záhadné,
když večer je a plno hvězd,
rád v dívčích vlasech uvadne.
Co bude potom, duše má?!
My zřeli v mrak i ve světlo –
však snivé jaro oběma
nám v tichém štěstí dokvetlo.
Ó viďte, ať již k retu ret
či ruce jen si stiskneme,
my toho štěstí zlatý květ
přec do své duše skryjeme.
Ať věčným štěstí naše je
či dohasne nám za chvíli:
my sladké jeho naděje
přec jednou v žití užili.
A šťastni, že ji smíme nést
si do všech žití výkřiků
a věřit v noc, jež plna hvězd
a plna sladkých slavíků.