Ó moře bělavé a rozvlněné příliš,
jež melancholicky v sny básníků mdlých kvílíš,
jsi bledé jak ten prs, co letní nocí dlouhou
se vlnil nervosní a nekonečnou touhou,
plá v tobě tolik hvězd jak zraky její divné
v mém srdci horoucím, jež víckrát neoživne.
A ona v ložnici, kde květy těžce dýší,
sní tlukouc v kytaru, již měsíc jenom slyší,
když padá na moře a nekonečná lada,
tak jako touha má, ta mrtvá, v oči padá
mé štíhlé bohyni, jež v bledé sny se halí,
co flétny táhlý pláč zní starým parkem z dáli.
Jen jednou políbit květ jejích rukou bílý,
já rád bych umíral jak lotos září spilý,
můj přelud tělo to by našel při měsíci,
až rukou lilie jí svadnou zmírající
a k luně rostouce, jež oknem padá skrytě,
v svou starou kytaru se vtisknou křečovitě.