Noc bude vlahá, zázračná a tichá
a do hlubin mé nekonečné touhy
– jak z večera, když jasmín parkem dýchá –
sen vykouzlí mi nádherný a dlouhý.
Jdu kolem řeky, kde spí moře hvězdné,
květ akácií prší tiše do ní –
a v snivé proudy mojí duše bezdné
se smutné hvězdy vašich očí kloní.
Jsou u ložnice vaší okna tmava
i záslony již spustila jste bílé:
ó teď již jistě vaše drahá hlava
v snů moře klesá tichou touhou spilé.
Ó smutné oči, vaše zářné světlo
teď jistě v šeru posvátných snů hasne
a v duši vaší zázrakem již vzkvetlo
hvězd celé nebe nádherné a krásné.
Noc všechny boly touhou ukonejší
a v její kráse bouří světa není:
ó spěte klidně, duše nejkrásnější,
teď při polibcích andělského snění!
Já chtěl bych láskou světy obsáhnouti,
jež chvějným leskem do vesmíru planou,
bych v jejích vlnách zvolna cítil plouti
a chvět se vaši bytost zbožňovanou.
Ó vím to jistě, nesu v duši domů
si všechen mír, jenž na čelo vám dýchá,
jenž chvěje vůní v klenbách starých stromů
a nocí plá, jež zázračná a tichá.
Ó spěte klidně, bytosti vy drahá,
v svět mlčící se naše štěstí snáší,
noc bude tichá, zázračná a vlahá –
a duše moje plna krásy vaší.